Jak to vypadá, když se někdo rozhodne stát se gynekologem? Proč si někdo podobný obor vybere a jak vypadá realita? Zeptali jsme se na osobní zkušenost přechodu ze školy do praxe jedné z nich.

Gynekoložkou-porodnicí omylem

Zatímco někteří lidé míří na medicínu s jasným cílem, co chtějí v budoucnu dělat, u mě to bylo odlišné. Po celou medicínu jsem totiž nevěděla, jaký obor budu nakonec dělat.

Žádný z nich mi nebyl významně bližší, u žádného jsem necítila, že je to „to hlavní“, čemu se chci věnovat po zbytek života. V 6. ročníku jsem si dokonce zvolila kardiologii a získala na jedné klinice stabilní místo. Takže jsem se dneska mohla dost dobře věnovat srdcařině. Ale pak do toho všeho vstoupila náhoda.

Moje poslední stáž před ukončením studia byla v Apolináři – a mně se tam tak líbilo, že jsem na poslední chvíli zrušila nástup na kardiologii a začala si hledat nové místo v mém nynějším oboru. Občas o životě rozhodují maličkosti.

Běh na dlouhou trať

To ale samozřejmě neznamená, že porodníkem se člověk stane ze dne na den. Atestace v mém vzdělávacím programu trvá 5 let, byť nyní už je k dispozici nový program na 4,5 roku. A sehnat místo na gyn-por hned po škole zde v Praze je poměrně těžké. Já jsem však již měla zkušenosti z jiného menšího pracoviště a to pravděpodobně rozhodlo pozitině při pohovoru.

Momentálně tak pracuji na jedné pražské klinice. Od nástupu na medicínu bydlím v Praze. Při mé první práci jsem jezdila mimo bydliště a dojíždění pro mne bylo opravdu náročné. Kdybych měla jiné rodinné poměry, tak bych se určitě přestěhovala.

Mnozí medici se obávají, že budou v práci „od nevidím do nevidím“. Ale standardní pracovní doba je tu 8,5 hodiny. V podstatě se nestává, že bych byla v práci přesčas, protože jsem nestihla něco dořešit v pracovní době. Služeb mám nejčastěji 5-6 do měsíce, ale počet služeb se dá u nás dohodnout. Každý měsíc je co do vytíženosti trochu jiný. pokud sloužím jen jeden víkend v měsíci, tak je to fajn.

Peníze až na druhém místě

V českém zdravotnictví častěji obecně platí, že člověk musí být do oboru spíše „srdcař“, i když zrovna není kardiolog. Když jsem nastoupila po škole, tak byl v metru inzerát na práci skladníka v Kauflandu, který měl nástupní plat o 2500 korun víc než já. Soukromé praxe jsou samozřejmě někde jinde, ale na ty nejde každý. Naštěstí mám ale pocit, že se situace pohnula k lepšímu.

Co pomáhá s přechodem do reality, je i dobrý kolektiv. Na naší klinice je hodně mladých lékařů, s nimiž jsem se dobře sžila. Jasně, že tu taky panují takové klasické žabo-myší války. Dalo by se povzdechnut nad řadou maličkostí, jako je chování sester vůči nastupujícímu absolventovi, nebo třeba že se člověk na porodnických službách většinou vůbec nevyspí...

Ale ve výsledku nemám pocit, že bychom si zákeřně házeli klacky pod nohy. A to ačkoliv nástup do praxe je podobný kocovině. Upřímně mne momentálně nenapadá, že by mne něco mile překvapilo – jenže zse neznamená, že jsem zažívala jenom samý opak. 

Rada medikům

Já sama bych rozhodně dnešním studentům medicíny doporučovala ihned po škole zamířit mimo kliniky. Po škole si osaháte na menším pracovišti úplně všechno a nečekáte, až na vás dojde řada. Do teď z této praxe čerpám. I když jsem tomu sama nevěřila, tak práce na oblastní nemocnici je tou naprosto nejlepší cestou, kterou můžete zvolit.

Uvidím ještě, jak se situace bude vyvíjet v budoucnu. Momentálně se specializuji na dětskou gynekologii. Dále bych se chtěla věnovat právě jí, protože to je taková Popelka v našem oboru. Momentálně je budoucnost relativně jasná – příprava k atestaci. To už bude ale jiný příběh, který budu moct shrnout až za pár let.