Neurochirurgie je prestižní povolání, jak ale vypadá lékařská praxe pro někoho, kdo jde dělat neurochirurga po škole? Zeptal jsme se opět na osobní zkušenost přechodu ze školy do praxe jednoho z nich! 

Neurochirurgem omylem

Hned na začátek uvedu, že původně jsem na medicínu nikdy jít nechtěl. Nakonec jsem se ale v maturitním ročníku, pár týdnů před uzavíráním přihlášek, rozhodl to zkusit a přihlášku si podal. Částečně pod vlivem jednoho starého televizního sitcomu o lékařích v polní nemocnici ve válečné zóně, částečně proto, že mě nenapadlo nic lepšího co dělat. A musím říct, že od toho momentu jsem svého rozhodnutí nikdy nelitoval – navzdory tomu, jak náročné studium medicíny je, zejména vždy v zimě a v létě o zkouškovém!

Na rozdíl od anabáze s výběrem oboru vysokoškolského studia, ohledně medicínského směru, jímž jsem se chtěl ubírat, jsem měl jasno už od prvního dne na fakultě. Chtěl jsem lépe porozumět našemu mozku, takže jsem jistou dobu lavíroval mezi neurologií a neurochirurgií. Nakonec vyhrála má “touha vidět lidem do hlavy” – tedy neurochirurgie.

Dnes pracuji na Neurochirurgické klinice ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze. Současně jsem rovněž zapsán do doktorského studia na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, pod kterou nemocnice spadá.

Je náročné se k neurochirurgii dostat? Přijde na to. Platí, že na neurochirurgii je těžké se dostat zejména z toho důvodu, že je to opravdu malý a úzký obor. Kliniky se nacházejí pouze ve velkých městech a volných míst je proklatě málo. Sám jsem neměl to štěstí, abych se dostal na neurochirurgii napoprvé – prostě nikde napříč republikou o dalšího neurochirurga nestáli.

A tak jsem zvolil plán B a po škole začal nejprve pracovat na Neurologické klinice v Motole. Za to jsem zpětně velice rád, protože věřím, že tato zkušenost, byť relativně krátká, mi pomohla dívat se na pacienty a jejich potíže i ne-chirurgicky. Po několika měsících se na mém současném pracovišti na Vinohradech uvolnilo místo a já byl přijat do týmu…

Pokud se rozhodnete vydat stejnou cestou, buďte rozhodně připraveni stěhovat se za prací. Jak jsem už zmínil, takto vysoce specializované obory jako neurochirurgie, kardiochirurgie a některé další, či dokonce jejich pediatrické varianty, lze provádět jen ve větších městech na několika málo klinikách. Proto pro mě jakožto člověka původem z menšího okresního města bylo stěhování za prací nutné – konkrétně do Prahy...

A jak moc blaze se žije v našem hlavním městě? Dnes, vzhledem ke koronavirovým opatřením, asi jako v přerostlém maloměstě: večer se tu nic moc neděje, ulice prázdné, kultura žádná. Za „dávných dob“ ale naše metropole samozřejmě nabízela neuvěřitelné spektrum možností, co dělat nebo kam zajít – snad se k tomu zase v co nejbližší době vrátíme. Osobně mě dále jako rekreačního běžce překvapilo, kolik zeleně a nejrůznějších parků v Praze a jejím okolí je, takže i člověk milující přírodu si tu přijde na své.

Víc než dost

Co se týká volného času, raději ani nebudu popisovat, kolik hodin v práci trávím. Je to opravdu dost! Když se ale hlouběji zamyslím, mám snad (pocitově) momentálně volna i o něco víc než na medicíně. Což zase není taková výhra, uznávám – vždy záleží, s čím srovnáváte. Nicméně s absolutní jistotou mohu prohlásit, že práce a postgraduální studium mě naučily využít svůj volný čas co nejvíce na maximum a jen jej celý – jak bychom dnes řekli – “neproprokrastinovat”.

Dále nechci zapomenout ani na možná přízemní, nicméně podstatné téma peněz – jakou odměnu může mladý lékař za svou práci na konci měsíce očekávat? Já, jakožto zaměstnanec pod stát spadající fakultní nemocnice, mám plat tabulkový, tzn. výhledově rostoucí s léty praxe a nabývajícím postgraduálním vzděláním a kompetencemi. Jinými slovy, finanční ohodnocení roste například složením kmenové a atestační zkoušky. Pro mě jako naprostého lékaře-benjamínka činilo v okamžiku nástupu cirka 33 tisíc měsíčně. Ihned poté, co jsem se zapsal do specializačního vzdělávání, má výplata narostla na 35 tisíc bez služeb. Plus po ukončení zkušební doby jsem mohl počítat i s nějakým drobným příplatkem v rámci osobního ohodnocení.

Často mezi mediky v posledních ročnících zaznívá otázka, jestli je lepší začít pracovat v menší, nebo větší nemocnici. Odpověď není jednoduchá. Pokud se jako začínající lékař či lékařka rozhodnete věnovat některému ze základnějších oborů typu interního lékařství, chirurgie, anesteziologie, gynekologie a vědecká dráha vás neláká, téměř určitě vám dilema, do jakého typu nemocnice nastoupit, několik nocí nedá spát. To platí dvojnásob v případě, je-li vám jedno, jestli žijete v maloměstě či velkoměstě. K pozitivům práce ve velké nemocnici dozajista patří možnost setkat se s bohatším spektrem diagnóz a výkonů. Když si potřebujete poradit, zkonzultovat pacienta, máte na dosah ruky přední odborníky z mnoha jiných oborů. To stejné platí pro lepší dostupnost rozličných přístrojů a souvisejících specializovaných vyšetření.

Na stranu druhou, protože personálu je v takovém zařízení relativní dostatek, nepotřebuje vás vedení tolik externě motivovat, a finanční ohodnocení může být nižší než v nemocnici menší. V té sice nemusíte mít takové přístrojové a personální zázemí, můžete však nalézt o to přátelštější kolektiv, rychleji si osvojit základní a rutinní medicínu, snadněji se dostat k operačním výkonům, rychleji nabrat potřebné kompetence a osamostatnit se.

Není třeba spěchat

Během studia medicíny mějte na paměti, že nástupem dřina a „drcení se“ vědomostmi nekončí, ale začínají. Stejně jako pro jakéhokoliv jiného nedávného absolventa a mladého lékaře, je pro mě stěžejní se aktivně zapojit do systému postgraduálního vzdělávání, chodit na povinné stáže a praxe, účastnit se odborných kurzů či konferencí a nakonec složit, v ideálním případě po třiceti měsících od nástupu, kmenovou zkoušku. Ta mi rozšíří rozsah pravomocí a úkonů, které mohu vykonávat.

Následně mě jako neurochirurga, opět v ideálním případě, že všechno půjde, jak má (což nemusí), čeká minimálně pět let intenzivní přípravy – včetně stáží v jiných nemocnicích a na jiných odděleních – do závěrečné, atestační zkoušky. Po jejím absolvování budu oprávněn pracovat samostatně, bez nutnosti odborného dozoru nebo dohledu. A cyklus se v jistém směru uzavře, od té doby to budu stále více já, kdo bude radit mladším kolegům a na němž bude ležet s každým rokem více zodpovědnosti. Výše popsané je úděl téměř každého lékaře a lékařky jakékoliv jiné odbornosti.

Závěrem bych současným medikům doporučil jediné: nehledě na obor, který si po fakultě vyberete – na moment se zastavte, nadechněte se, nepospíchejte. Kvantu učiva a chronickým bolestem prosezených hýžďových svalů navzdory, užijte si během studia na vysoké škole každý jednotlivý den i probdělou noc. Pokud můžete vyjet na stáž či výměnný pobyt, vyjeďte. Učte se, ale nezblázněte se z toho; duševní hygiena není fráze, je to recept. Proto si udržte své koníčky, sportujte, jeďte na výlet, zapojte se do akademického či spolkového života na své univerzitě a podobně. Prostě dělejte cokoli, co vás vedle studia bude naplňovat a zároveň pomůže si odpočinout, přijít na jiné myšlenky. Sám na své studium vzpomínám jako na náročné a místy nervy drásající, ale jedním dechem krásně nerutinní. Což je něco, co vám potom v práci bude chybět ;)

--- autor článku: Albert Štěrba, lékař Neurochirurgické kliniky FN Královské Vinohrady v Praze; člen týmu MUDRstart.cz