Co potřebuješ vědět o praxi úrazového chirurga v Česku?

K úrazovému chirurgovi může být pro příznivce sportu blíže než k jiným oborům. Ale co přesně praxe obnáší? Zeptal jsme se opět na osobní zkušenost přechodu ze školy do praxe jednoho z nich! 

Práce blízko sportu

Pracuji na úrazové chirurgii, na traumatologii. Obor jsem si vybral tak jako on si vybral mě. Lákala mě sportovní medicína a ukázalo se, že obor k ní má nejblíže. Alespoň určitě nejblíže z těch oborů, se kterými se dá začít rovnou po škole. Zjistil jsem si tehdy, že sportovní atestace z tělovýchovného lékařství je až nástavbová na jiný chirurgický, nebo i interní obor a něčím se prostě musí začít. Fascinuje mě pohybový systém a sám rád sportuji. Teď za mnou chodí na kontroly i kamarádi. Nebo si přijdou pro radu ohledně zranění, sportu a stravy. Mám své místo na sportovních letních soustředěních a školících akcích. Úrazové zaměření se ke sportu hodí. Po škole vedla moje cesta rovnou na kliniku.

Pro mě osobně nebylo náročné se na naši kliniku dostat. Přihlásil jsem se do tzv. adaptačního programu, kde jsem si vybral tři preferenční kliniky, na kterých bych chtěl pracovat. Vyplnil jsem krátký dotazník ve Wordu, kde jsem mimo jiné uvedl v podstatě tytéž informace, jako do životopisu. Následně mě přijal přednosta, který si se mnou už jen domluvil datum nástupu a určil mladého kolegu, aby mi o naší brněnské klinice něco stručně řekl.

V adaptačním programu v září jsem spolu s dalšími cca 60 mladými lékaři-absolventy podstoupil několikatýdenní školící proces. Tehdy jsem se v rámci běžné pracovní doby několikrát týdně účastnil přednášek na téma nemocniční komunikace a spolupráce v konziliích, ochrany na rizikových pracovištích, psaní žádanek, receptů a podobně. Zbytek pracovní doby jsem pracoval na oddělení a učil se přímo v praxi chod kliniky.

Nemusel jsem se ale nikam stěhovat. Bydlím ve spolubydlení na stejném bytě jako za studií. V Brně se mi daří vyžít obstojně. Mám všechno, co potřebuji. Možná že i všechno, na co si vzpomenu. Především v tak velkém městě se daří všem aktivitám, které mě baví.

Zpráva z pece

Denně v práci strávím 8 hodin, a občas přetáhnu půl až hodinu. V měsíci mám obvykle 4-5 služeb, které trvají standardně 24-26 hodin a jsou rovnoměrně rozložené do víkendů i státních svátků. Výhoda je, že si práci nemusím nosit domů, a jen výjimečně něco zpracuji mimo svou pracovní dobu. Od nového roku plánuje klinika převedení do 12tihodinových služeb kombinovaných s 24hodinovými v nepracovní dny. Což bude znamenat méně času v práci. Jelikož lékař před noční i po noční službě nejde do běžné ranní 8 hodinové směny.

Zároveň má ale i menší plat. V zásadě má “čistá” nástupní mzda bez služeb odpovídala průměrné “hrubé” měsíční mzdě. Se službami se dalo dostat až o polovinu výše. Více služeb by bylo na hranici mého komfortu.

V podstatě veškerý zbylý čas je volný. Dalo by se spočítat, že jsem v práci byl 230-250 hodin v měsíci, ale to jsou i hodiny na noční, kdy jsem spal a hodiny, kdy jsem na službě sice byl v práci, ale jedl jsem, odpočíval, něco si četl, s někým mluvil. I tohle počítám za svůj volný čas, kdy se dá leccos stihnout, a toho nemám málo. Běžně po práci mám pro sebe 6 hodin, než jdu spát. Po noční je to téměř celý den. Ale jaké to je přímo na klinice pro mladou krev?

Mám tu téměř čistě pánský lékařský kolektiv až na jednu lékařku. Dále probíhá i spolupráce s rehabilitační lékařkou a neuroložkou, téměř každou další specializací v nemocnici, týmem fyzioterapeutů a mnoha sester. Dále pár psycholožek, sanitáři a sanitárky. S uklízečkami si rozumím jen pár slov, ale na komunikaci to stačí.

Kdybych měl mluvit o traumatolozích, jsou to chlapi se stresujícím zaměstnáním, kteří jsou z velké části adaptovaní na fyzicky i psychicky náročnou práci. Jsou postavou zdatní, ale musí jim to rychle myslet. Někdy jeví známky různého stupně opotřebení ze služeb. Jelikož jde často o život, tak se neobtěžují s řešením každodenních blbostí a přehlíží je s chladnou hlavou. Jsou to spíše týmoví hráči naučení stručně komunikovat. Z většiny jsou ochotní a spolehliví, vcelku čestní a féroví. Ale jsou zvyklí si hlídat svůj prostor a svou energii do služby. Člověk nikdy neví, kdy ji bude potřebovat na 100 %.

Snažil jsem se vypíchnout klíčové vlastnosti. Je myslím jasné, že jejich distribuce se liší v závislosti na povaze i věkovém spektru.

Rady mladšímu já

Rozhodně bych medikům doporučil ve volném čase navštěvovat pracoviště, která je lákají. Zpravidla se medici setkají s přijetím. Velká výhoda je v nabytí zkušeností i dovedností v konkrétním oboru. Což je pak užitečné pro adaptaci v prvních měsících v práci. Dále má člověk možnost si obhlédnout kolektiv na pracovišti a navázat i nějaké vztahy. Rozhodně je pak větší šance k získání místa oproti uchazečům, které nikdo z nich nezná.

Já chodil na různá pracoviště a na žádném z nich jsem nakonec nezačal pracovat. To mě trochu odrazovalo se dál snažit, ale ve skutečnosti jsem získal lepší přehled, jak se pracuje na jiných místech a jak zdravotnictví vůbec funguje. Na svém vlastním jsem nikdy předtím jako student nebyl. A to je možná taky dobře. V mé naivní pozici mě nadchlo všechno, s čím jsem se setkal. Co bych možná změnil, je to, že bych si dopředu nastudoval možný scénář vývoje atestace v oboru. Ale to bych pak nebyl tam, kde jsem, a přitom poslední roky je mi tady vážně dobře.

Já bych rád jednou i učil studenty, velkou nemocnici mám blízko bytu a tím pádem i dění v Brně. Dostanu se k náročným zákrokům alespoň jako asistence. Ve velké nemocnici je dostupná snad veškerá péče a nemám pocit, že bych v léčbě dělal kompromisy. Vybavení pracoviště je dobré, platové podmínky taky. Budova je plná všech ostatních odborností a díky četným konziliím pacient může dostat to nejlepší od každého. Na druhou stranu jsem se ani po dvou letech nedostal příliš daleko v cestě za kmenem. Nemám splněných dost zákroků.

Vlastně méně, než jsem si představoval. Na stáži na jiné klinice jsem poprvé až po dvou letech. V menší nemocnici je možná těsněji provázaný kolektiv, pacienta si nepředávají jako horký brambor. Věřím, že tam lékař jako operatér má hotových více zákroků. Jedna nebo druhá varianta není vyloženě lepší. Pokud by se sešlo více faktorů, spokojil bych se s kteroukoliv z nich. Ale v tuhle chvíli mi více vyhovuje obrovská spousta spolupracovníků, se kterými se můžu donekonečna seznámit a třeba i spřátelit. A vidina toho, že budu učit.

Chirurg proti epidemii

Potupně mě i některé věci v praxi poměrně mile překvapily. Začal jsem zjišťovat, že spousta kolegů má vztah ke sportu a že jsou na tom fyzicky dobře. Že to jsou zdraví lidé a vitální v každém věku. Že se dá se spoustou lékařů i sester velmi dobře spolupracovat, i když ze začátku toho člověk sám moc neumí. Zjistil jsem, že práce není o 8 a více hodinách oběti vůči svému vlastnímu času, ale že se několikrát za den najde chvíle na vlastní myšlenky a na nutný odpočinek. Na realizaci vlastního přístupu k pacientovi a komunikaci s ním. Na to, aby člověk jako lékař za sebou zanechal svou vlastní stopu. V neposlední řadě mě příjemně překvapil plat. Ve vlastním rozvoji mě limituje čas, ne peníze.

Zjistil jsem ale taky, že adaptace v kolektivu, který zahrnuje všechny věkové skupiny, všechny úrovně vzdělání a různé délky praxe v oboru trvá jednoduše delší dobu. Stále jsem byl řazen na jiná oddělení, ambulanci, sály, urgentní příjem. A nestíhal jsem se nikde pořádně rozkoukat a už jsem pracoval s jinými lidmi. A to ještě nebyly stáže, to je běžný provoz na klinice. Do té doby se realizace většiny mého času odehrávala v “chráněné dílně”, se spolužáky stejného věku i podobných vyhlídek do budoucna. Ve volném čase to nebylo jinak. Zatímco na pracovišti byl pouze jediný lékař podobně starý jako já. A vzhledem ke stejné využitelnosti jsme se téměř nepotkávali. Každého si nás přiřadili tam, kde byl mladý potřeba. Nemile mě překvapilo, jak někteří lékaři zapomínají, jaké to bylo, být mladý. Nebo si z toho pamatují jen něco a tak dávají nám mladým náležitě zabrat.

Nejsem sám, jinak bych to nezmínil. Jistý tlak je nutné zlo. Jistě chtějí, abychom vyrostli v samostatné a zodpovědné jedince. Ale některé chvíle bych si nezopakoval. Některé rady byly jen podané nešikovně. Ale naprostá většina lidí je tam nápomocná a teprve bez nich by se to nedalo zvládnout. Vše ostatní člověka posílí.

Nyní jsem nicméně na nedobrovolné, ale vcelku příjemné stáži na interním covidovém pracovišti. Pokud to tak dobře půjde dál, budu stážovat na chirurgii. Dále si doplním znalosti a výkony nutné pro splnění chirurgického kmene. Směřoval bych to pak rád k atestaci a časem po ní na PhD.

S atestací to ale bude ještě nejspíše svízelné. Ani z traumatologie dnes již není možná první atestace. Uteklo mi to o několik let, kdy ten program ještě byl možný. Aktuálně jsem přihlášený do programu Všeobecné chirurgie. Další možnost by byla atestace z Ortopedie a traumatologie pohybového ústrojí, ale ta druhá se mi jeví na současném pracovišti pro mě nedostupná. Zatím plním podmínky k udělení Chirurgického kmene, abych mohl atestovat z Chirurgie. Což je cesta, která povede i přes operativu břišní a hrudní dutiny, která s traumatologií protíná spíše méně. K mému cíli nevede přímá cesta, je spíše klikatá. Ale já obvykle na těžší cestě získal více než na té snadné.

--- Autor článku: Tým MUDRstart.cz
Sdílet článek

Komentáře k článku

Newsletter o studiu medicíny, farmacie, veteriny

Rychlý kontakt