Můj běžný den během studia začínal kolem 6 hodin ráno. Připravit si věci, dát si snídani.

Poté následovala cesta do nemocnice, sledování doktorů, snaha se od nich něco naučit, vyšetřování pacientů.

Pak návrat domů, pozdní oběd a rychlá cesta s počítačem a literaturou do knihovny, kde jsem pokračovala ve studiu do osmi devíti hodin večer…

Spánek.

A pak odznova.

Paradoxně medicína nikdy nebyla mým snem. Myslela jsem si, že se stanu novinářkou. A po střední jsem dokonce měla nakročeno k žurnalistice. Ale v Izraeli je vojenská služba povinná, a to pro muže i ženy.  A armáda tehdy rozhodla, že se mám stát zdravotnicí (EMT-P), a během svého výcviku a služby, kdy jsem si tuto profesi ozkoušela, jsem se do ní naprosto zamilovala. Na konci služby jsem se rozhodla, že medicíně se chci věnovat již po zbytek svého života.

Nestudovala jsem však v Izraeli samotném, protože bych musela příliš dlouho čekat na volné místo na jedné z univerzit. A popravdě, taky mě tu trochu pálily podrážky. Jednou už jsem totiž studijně vycestovala, a to na střední škole, kdy jsem si okusila výměnný pobyt v USA. Nakonec jsem si tak ke studiu medicíny vybrala českou Univerzitu Palackého v Olomouci – hodně mě ovlivnily zkušenosti přátel, kteří vycestovali dříve a doporučovali mi různé možnosti zahraničního studia. Neobešlo se to bez hodin strávených načítáním informací na internetu. Neznamená to, že by se zahraniční studium nějak extra vyplatilo po finanční stránce. Zahraniční studenti si studium v Česku samozřejmě hradí, a jsou to značné částky. Část svého školného jsem platila z úspor, část z peněz vydělaných během letních prázdnin. Pracovat během studia pro mě nepřicházelo v úvahu, časově by se to nedalo zvládnout. 

Medicína ostatně není jenom o anatomii. Přijímací zkoušky zahrnovaly otázky z chemie, biologie a fyziky, ale i matematiky. Došlo také na osobní rozhovor. Kdo tím prošel, dostal se na medicínu – a nakonec i klinickou praxi přímo v nemocnici. Ta samozřejmě vypadá na každé klinice jinak, ale obecně platí, že se tam ráno ukážete spolu s ostatními doktory, obcházíte pacienty s ošetřujícím lékařem, dozvíte se zkrátka vše o jednotlivých případech na oddělení. Někdy vás vyšlou, abyste vyšetřili pacienty sami nebo abyste se podívali na různé diagnostické metody nebo operace. Někdy jenom chodíte na přednášky.

Zhruba 60 % lidí ale během studia odpadne. Ti, kteří neskončili definitivně, měli mnohdy třeba roční mezeru nebo ročník opakovali. Na univerzitě, kde jsem studovala, existují dva programy – anglický pro mezinárodní studenty a český pro domácí. Poměr zahraničních studentů oproti domácím je asi 1:3.

Kdo to nakonec celé zvládne, čekají ho státnice. Naše závěrečné zkoušky zahrnují komisi 3–6 doktorů, před kterými si vylosujete otázku a odpovídáte na ni tak, aby to nakonec shledali relevantní.

Samozřejmě ne vždy to bylo jenom o studiu. Občas jsem vyrazila ven na pivo nebo se jen tak sešla s přáteli ze školy. Ale častěji jsem se od rána do večera věnovala studiu, a druhý den znovu, a před státnicemi už jsem jela skoro non-stop.

Studium v ​​zahraničí sebou nese také i další potíže. Diplomy z některých zemí nejsou uznávané a člověk by si měl zjistit, které to jsou, samozřejmě už před studiem. Záleží na tom, kde v budoucnu chce pracovat, a musí tedy studovat na místě, které mu to umožní.

Já jsem medicínu studovala celkem 6 let. Vše jsem úspěšně završila letos v létě. Mým současným plánem je pokračovat ve zdokonalování se a pracovat na své specializaci.

Někteří lidé doktořinu považují za stresující – ten pocit zodpovědnosti za životy ostatních lidí. Ale sama se na to raději dívám z jiné perspektivy – můžete to totiž naopak brát tak, že ty životy dalších lidí ovlivňujete a zlepšujete.

V medicíně budete totiž poznávat lidi, kteří jsou na tom nejhůře ve svém životě – a často ani jejich nejbližší je nikdy neviděli tak, jak je právě vidíte vy.

V sázce je toho hodně, každý pacient potřebuje vaši pozornost a na vás je, aby ji dostal.