Když jsem byl teenager, musím přiznat, že jsem se zajímal o oceánskou biologii. Pocházím sice z Mexika, ale táta je z Japonska, pradědeček tam přišel z Mexika. Jsem zkrátka v duši nikkei, japonský emigrant. Takže miluji japonskou kulturu.

 

Ale pak jsem v mládí změnil názor, jelikož jsem se chtěl stát prvním lékařem v mé rodině. Jedním z mých koníčků je fotografování, proto jsem si vybral jako svou specializaci oftalmologii. Školu jsem si zvolil kvůli její vzdálenosti od domu mých rodičů.

 

Nebylo ale snadné se na ní dostat. Hlásilo se na ní skoro 11 tisíc uchazečů, z nichž 600 až 800 získá studijní pozicia a následuje ještě druhé kolo výběru. Je třeba dále studovat alespoň po dobu čtyř měsíců, projít celým sítem, aby nakonec univerzita vybrala pouze 130 uchazečů. A já byl mezi nimi.

 

Studoval jsem medicínu celkem 6 let. 5 let se na vysoké škole kombinuje lékařská praxe s teorií, 1 rok je pak vyhrazen pouze pro praxi a další rok pracuji na klinice, kterou jsem měl na starosti. Momentálně medicínu studuji celkem 6 let, takže se nacházím v té poslední fázi.

 

Absolvoval jsem třeba kurz lékařských aktualizací  v srdci Mexika. Musím ještě letos v září požádat specialitu, mám před sebou velmi důležitou zkoušku. Pokud dostanu dobré známky, začnu se svou specializací pracovat ve velké nemocnici.

 

Při mých praktikách v nemocnici a na klinikách v Mexiku musím říci, že musíme hodně pracovat na lékařské vzdělání lidí obecně. Na některých místech se lidé dostatečně nestarají o zdraví a chodí do nemocnice pouze tehdy, když jsou příliš nemocní nebo je nemoc velmi pokročilá či s komplikacemi. Jsou nutné velké změny ve zdravotním systému. Doufám, že by na ně mohlo dojít v budoucnu. Ale zatím jsem jenom kolečko v celé mašinérii.

 

Člověk se musí soustředit na to, co musí udělat ze dne na den. Typický studijní den už dnes vypadá tak, že se probudím kolem 7 nebo 8 hodin ráno, udělám si snídani a poté začnu pročítat knihy o medicíně. Hledám v nich řešení některých klinických případů, procházím pokyny pro klinickou praxi a prohlížím si poznámky. Po zhruba 5 hodinách si udělám pauzu, poobědvám a chvilku odpočívám. Dívám se na něco v televizi nebo koukám do mobilu. Začínám číst znovu kolem 20 hodin, a většinou tohle druhé kolo čtení páchám do půlnoci anebo jedné ráno.

 

Naštěstí je studium v Mexiku poměrně levné. Každých šest měsíců jsme platili zhruba 40–50 dolarů. Neplatili jsme ani za školné, ani jsem si při studiu nemusel přivydělávat nějak jinak.

Leccos snížila i skutečnost, že jsem bydlel během studia v domě mého strýce, který je vzdálený asi 3 až 4 hodiny cesty od mých rodičů ve městě Tuxtla Gutiérrez. Mám zde dobré přátele, i když se možná v budoucnu přesunu jinam - ale můžu říci, že je to tu hezké a docela dobré místo.

 

Dá se tu najít i čas na společenský život. Vždycky jsem měl čas na trochu legrace, ne moc dlouho, ale někdy jsme chodili s přáteli ven, nebo jsme se se sešli u někoho doma, kde jsme hráli videohry nebo se dívali na nějaké filmy. Dříve jsem měl nějaké zahraniční kolegy z Itálie, Argentiny, Česka. Ale teď už nemám žádné zahraniční kolegy.

 

Na někoho, kdo mohl být oceánský biolog, je to zkrátka dlouhá cesta. Práce doktora rozhodně není jednoduchá, ten pocit, že máte odpovědnost za cizí životy může být drásající. Cítím, že musím každý den v práci dělat maximum, protože jedna chyba může být osudná. Ale právě to nás nutí tvrdě a stále více studovat a překonávat sebe sama.