Povolání chirurga láká řadu mladých mediků, ale co přesně u nás obnáší? A je lepší zvolit specializaci či jít střední cestou? Zeptali jsme se na osobní zkušenost přechodu ze školy do praxe jednoho z nich.

 

Z ortopedie na všeobecnou chirurgii

 

Už jako medika mě vždy táhly spíše chirurgické obory. Ve volném čase jsem chodil stážovat na sály hlavně plastické chirurgie a později ortopedie, kterou jsem si dlouho držel jako svůj budoucí obor. V posledním ročníku medicíny jsem si to však rozmyslel, když jsem vypozoroval, jak se ortopedi dřou i ve svých např. šedesáti.

 

Řekl jsem si, že všeobecná chirurgie, kde má člověk širší spektrum operativy a možností, pro mě bude lepší volba.

 

Jsem rozený Brňák, takže práci jsem si chtěl sehnat v dojezdové vzdálenosti od Brna, nejlépe v Brně. Absolvoval jsem pohovory v Jihlavě, ve Vyškově a v Nemocnici u Milosrdných bratří v Brně, kterou jsem preferoval nejvíce. V Jihlavě a ve Vyškově mi byl rovnou nabídnut pracovní poměr, kdežto na výsledek z Brna jsem čekal asi týden. Nakonec mi přišel e-mail o přijetí i tam a nebylo o čem.

 

Vytíženost je samozřejmost

 

Denní vytíženost se dost liší. Například v běžný všední den trávím prací kolem 8 a půl hodiny. Pokud máte příslužbu, může se stát, že se protáhne operační program a člověk tam klidně může zůstat o 2-3 hodiny déle. V rámci příslužeb vás taky kdykoliv můžou zavolat třeba v 11 večer k asistenci na akutní operaci a domů se vracíte ve 2 ráno nebo rovnou přespíte v nemocnici. A víkendy ani nepočítám. Takže počet hodin je v mém oboru dost variabilní.

 

Od toho se odvíjí i volný čas. Hodně záleží, jak je na tom naše nemocnice s personálním obsazením. Ještě před půl rokem jsme se o příslužby dělili s kolegou ve dvou, takže se dá říct, že potom skutečně máte pocit, že v nemocnici bydlíte víc než doma. Vzpomínám si, že jednou jsem měl dokonce čtyři služební víkendy po sobě, takže jsem byl asi měsíc v kuse v nemocnici.

 

První dva týdny nadáváte, a když se vás pak čtvrtý víkend sestřička zeptá “vy už jste tu zase, pane doktore?”, nemáte sílu ani na nějakou sarkastickou odpověď. Letos v létě ale nemocnice přijala na naše chirurgické oddělení tři nové kolegyně, takže práce je teď rozvrstvená na více lidí a volného času je více.

 

Lidi vs. peníze

 

Co pomáhá, jsou lidi, se kterýma pracuju. Nástupní plat jsem měl tabulkový, tzn. cca 33 a půl tisíce měsíčně v hrubém. Jakmile začnete sloužit, měsíční plat se vám samozřejmě výrazně zvedne podle toho, jak moc budete chtít pracovat navíc (někdy nebudete mít moc na výběr).

 

Avšak kolektiv je dle mého názoru jedna z nejdůležitějších věcí. Můžete pobírat enormní plat, pracovat ve špičkovém zázemí, ale jakmile kolem sebe máte lidi, kteří vás pomlouvají za zády, jsou na vás nepříjemní každý den nebo vám sabotují vaši práci, rychle vás chuť chodit do práce přejde. Já mám naštěstí kolem sebe kolektiv kolegů, kteří mě mezi sebe přijali a v práci panuje hlavně mezi námi „mladými” každý den dobrá atmosféra.

 

Pokud by někdo chtěl dělat chirurgii, tak určitě můžu doporučit podobnou cestu, jakou jsem prošel já. Naše chirurgie je spíše menší, rodinného typu, takže se člověk brzo dostane k operativě i jako hlavní operatér. Což je pro chirurga ideál- z počítače se operovat holt nikdo nenaučí. Co bych udělal jinak? Asi bych se ve volném čase více věnoval stážím na sále a sledoval reálně chod chirurgického oddělení, aby ten přechod ze školy do práce byl příjemnější.

 

 

Z pohledu chirurga je určitě lepší shánět práci v „okresním špitále”, dostanete se reálně více k operativě, nicméně taky na vás přehodí větší zodpovědnost. Ve fakultních nemocnicích budete, co se týká chirurgie, spíše papírovat a pracovat na ambulanci. Když se vám poštěstí, budete držet háky.

 

Kam dál?

Co na dosavadní dráze mě nemile překvapilo, bylo asi to, jak většina starších kolegů nebyla zvyklá na absolventy, takže ze začátku byla sdílnost z jejich strany téměř nulová. Člověk neměl kolikrát k dispozici téměř nikoho, s kým by mohl určité věci konzultovat a najednou zjišťujete, že chirurgie je přece jen rozdílná v klinické praxi, než jen to, co máte načtené z knih ke státnici. Nejednou si řeknete: ,,A co teď mám jako dopr**le dělat?”

 

Až cca po měsíci a půl mi byl ,,přidělen” čerstvě atestovaný lékař, na kterého jsem se mohl s čímkoliv obrátit, pokud jsem si nevěděl rady. Zhruba po 3 měsících si začnete být jistí v tom, co děláte a proč to děláte.

 

Co se týká pozitivních zážitků, tak je to určitě operativa. Hned ve druhém týdnu po nástupu jsem se dostal jako 1. asistence k resekci střeva a už po měsíci jsem dostal svoji první operaci v roli hlavního operatéra. Každý týden jsem pravidelně dělal menší zákroky na ambulanci- excize znamének, exstirpace různých útvarů z podkoží, šití řezných a tržných ran. Postupem času se zdokonalíte a i v akutnějších případech, kdy pacientovi stříká krev z rány na hlavě jste schopni zachovat úplně chladnou hlavu a vše v klidu vyřešit.

 

Co se týká hlavní atestace, tak tu momentálně příliš neřeším. Mám před sebou ještě asi rok a pár měsíců do kmenové zkoušky, což je taková „malá atestace”. Specializační vzdělávání je totiž rozděleno do takových dvou částí – první tzv. kmen, kde člověk získává všeobecný přehled a základy v oboru, a který je teď na 30 měsíců. Od kmenové zkoušky je pak dalších tuším 42 měsíců, kde člověk musí splnit určité stáže a výkony do samotné atestační zkoušky. Takže dohromady asi 6 let. Ale jak říkají moji starší kolegové, vychovat chirurga trvá 10-15 let.

 

Zatím jsem na naší chirurgii spokojený, všeobecná chirurgie mě baví, takže o budoucnosti nebo nějakých změnách momentálně nepřemýšlím, ale člověk nikdy neví.