Poznejte další okamžik, kdy se rodila moderní medicína. Letní seriál Mudrstart o nejvýznamnějších objevech medicíny konči objevením vakcíny proti dětské obrně.

Infekční choroby po většinu historie kosily lidskou populaci bez výrazné šance lidí vrátit jim úder. Epidemie končily až poté, co prošly populací a ta si proti nim buď vyvinula protilátky, aplikovala principy karantény anebo jednoduše se smířila se smrtí těch, s nimiž nemoc přišla do kontaktu.

Situace, kdy si choroby vyžádaly nikoliv promile či procenta, ale desítky procent populace, rozhodně existovaly. V Evropě čtvrtinu až třetinu populace vybilo několik morových epidemií (pravděpodobně Justiniánský mor, zcela jistě Černá smrt), v Americe vyhubily přivlečené choroby až 90 procent některých populací původních obyvatel.

Ale nejen podobnými apokalypsami epidemie žily. I méně dramatický, ale v součtu jaksi "chronický" výskyt infekčních nemocí zatěžoval to, co dnes nazýváme věkem života i ekonomikou. Vážné infekční choroby se staly čímsi nevyhnutelným v životě lidských společností.

A pak přišlo očkování.

Náš věčný nepřítel

Počátky očkování sahají do 18. století – vůbec první vakcínu, proti pravým neštovicím, vyvinul Edward Jenner už v roce 1798. Princip očkování byl tehdy stejný jako dnes: naučit imunitní systém těla reagovat na chorobu bez toho, aby doopravdy došlo na ohrožení organismu onou chorobou. Očkování je doslova i metaforicky trénink lidské imunity.

A onen trénink se může setsakra vyplatit. Pravé neštovice měly smrtnost až 40 procent, a právě ony se zřejmě i dílem podílely na epidemiích v Americe. Rozsáhlé a celosvětové očkování proti nim ale vedlo k eradikaci choroby v říjnu 1977! Na poslední nákazu došlo v Bangladéši. Od roku 1979 považuje Světová zdravotnická organizace chorobu za vymícenou. A to ačkoliv zásoby původce této choroby přežívají v laboratořích a vojenských arzenálech…

Příběh o tom, kterak zmizely právě neštovice, by byl sám o sobě také zajímavý. Namísto něj se ale dnes zaměříme na jinou snahu o eradikaci, která je snad ve svém finále – jehož dotažení je i dnes úkolem lékařského personálu, navzdory víc jak půlstoletí staré historii boje s touto nemocí. Neštovice jsou totiž doposud jedinou eradikovanou chorobou, ale zdá se, že by je brzy mohla následovat dětská obrna.

Ta je na první pohled daleko méně závažným onemocněním – platí to ale jenom do určité míry. Navzdory svému názvu dětská obrna alias poliomyelitida nenapadá jenom děti. U 70 procent zasažených nemá nemoc žádné symptomy – krom toho, že tito lidé stále nesou virovou nálož a slouží tak jako velmi efektivní přenašeči. Ze zbylého množství má necelých 30 procent nakažených má většina lidé stále mírný průběh spočívající v bolesti hlavy, průjmech a svalové strnulosti.

Jenže asi u 0,5 procent nakažených nemoc vyvolává vážný průběh v podobě neschopnosti pohybu. Až třetina dospělých (dětí méně) s tímto vážným průběhem umírá. I u zotavených může 15 až 30 let po prodělání dojít na návrat svalové ochablosti, která sníží jejich věk dožití.

Podobnost s jinými současnými pandemiemi je čistě náhodná.

Paradoxní hygiena

Poliomyelitida se v lidské populaci vyskytovala zřejmě po tisíce let, typicky se přenášela jídlem a vodou, které měly kontakt s výkaly; méně často lidskými slinami. I proto se pro nemoc u nás vžil mírně zavádějící název "dětská obrna" – prodělání choroby v dětství se vlivem rozšíření nemoci v populaci stalo něčím prakticky normálním, epidemicky tak nemoc postihovala spíše děti. A to byť zatížení nervového systému mělo často efekt až v dospělosti.

Přesto děti, které měly smůlu na vážný, paralytický průběh onemocnění, mohly skončit upoutány na lůžko po zbytek života. Navzdory tisícileté přítomnosti choroby v populaci totiž zřejmě až od přelomu 19. a 20. století došlo na zvýšení periodicity epidemií. Odhaduje se, že před příchodem moderních hygienických návyků se populace kvůli častějšímu kontaktu s výkaly o značné míry imunizovala sama.

Životem v nedostatečně čistém prostředí předala imunní matka na dítě transplancentárně své protilátky dítěti, a to se vlivem horší hygieny setkalo s poliovirem ještě v době, kdy mělo protilátky od matky. S rozvojem čistějších standartů (které samozřejmě zhoršily rizika rozvoje jiných chorob) ale na tuto samoimunizaci již tak často nedošlo. Vyšší mobilita, častější urbanizované populace i příchod všeobecného školství (v němž se setkávají děti různých rodin častěji než mimo něj) ale napomohlo zvýšení závažnosti polia jako břímě pro zdravotnictví i populaci.

Člověk je každopádně jediným hostitelem polioviru, a eradikace nemoci v něm tak může eradikovat nemoc jako takovou. S rozvojem možností medicíny v první polovině 20. století přišel často zabývat se možností vývoje očkování. V roce 1941, zatímco ve světě zuřila jedna válka, se do války jiné pustil mladý výzkumník Jonas Salk. Bylo to jenom roky poté, co byl objevem virus chřipky, a virologie měla před sebou velké možnosti.

Během dvouměsíční stáže v laboratoři Thomase Francise, tedy prvního výzkumníka, který v USA izoloval chřipkový virus, se Salk do analýzy virů "zamiloval". Spolu s Francisem tu již vyvinul vakcínu proti chřipce určenou pro armádu, byť její účinnost později samozřejmě omezila rychlá mutace chřipky. Salkovi to ale dodalo chuť zaměřit se na zcela jinou chorobu...

Mezi dvěma vakcínami

V roce 1947 v Pittsburghu otevírá vlastní laboratoř a navzdory hubeným počátkům se připojuje k cíli (a zdrojům) americké Národní nadace pro dětskou paralýzu, která by ráda získala právě polio vakcínu. Nadaci za svého života založil prezident Roosevelt, sám ke konci života postižený ochrnutím možná právě vlivem polia (dnes se tuší, že viníkem by mohl být i GBS), a Salk díky ní získává konečně prostředky, které potřebuje.

Salk není jediným výzkumníkem v honbě na vakcínou proti dětské obrně – většina dalších týmů však pracuje s rizikovějším oslabeným živým virem, kvůli čemuž očkovaní lidé můžou po nějakou dobu sami infekcí ohrožovat okolí. Předním výzkumníkem na tomto poli je Albert Sabin, kterému však oslabený virus umožňuje zaměřit se na vývoj orální vakcíny.

Salk volí cestu bezpečnější skrze "mrtvý" virus, musí se však na oplátku spokojit s imunizací pomocí injekcí. Výsledky z testů na zvířatech jsou ovšem povzbudivé - a tak po deseti úspěšných sériích přistpuje na 2. července 1952 Salkův tým k otestování vakcíny na 43 dětech.

Výsledky jsou dobré a nežádoucích případů minumum - o pár týdnů později tak Salk naočkuje celou školu. A o dva roky později dokonce celý jeden milion dětí! Rooseveltova Nadace během třetí fáze testů nešetří ani penny a dostává se do dluhů, jenom aby došlo na dokončení Salkovy vakcíny. Salk sám po dva a půl let prakticky nemá den volna. Práce se však vyplácí.

Na 12. dubna 1955 je Salkovo očkování na základě širokých klinických testů definitivně označeno jako bezpečné. Svět má konečně spolehlivý způsob, jak se zbavit strachu z dětské obrny. O to je paradoxnější, že Salkova "bezpečnější" vakcína nakonec v boji s poliomyelitiou zase tolik nepřispěla.

Sedmdesátiletá snaha

Sabinova orálně podávaná vakcína byla totiž oproti Salkově injekcím daleko levnější a praktičtější – a to ačkoliv paradoxně vedla k občasným epidemiím očkovacího kmene viru kvůli zmíněnému vylučování viru některými očkovanými. V boji proti všeobecně rozšířené chorobě jsou to ovšem miliony podaných látek, co se počítá, a tak byla Sabinova vakcína významnějším faktorem. Salkovi je přesto v hledání očkování právem přisuzováno prvenství.

Oba muži ovšem přispěli nejenom v boji za eradikaci nemoci, ale i povýšení etických standartů. Salk i Sabine odmítli patentovat svá očkování, díky čemuž jim sice unikly potenciálně až miliardové zisky, ale zvýšili tak šanci na rozšíření eradikačních snah dětské obrny. 

Vyspělé státy obou stran studené války na přelomu 50. a 60. let prakticky ihned zahajují plošné očkování proti poliu, vůbec první zemí, kde byla přitom choroba eradikována, je shodou náhod Československo. Dnes je tak dětská obrna v tuzemské paměti jenom vybledlou vzpomínkou. Přesto stále žije kolem 10 tisíc Čechů, kteří nemoc prodělali ještě před příchodem očkování a mají dnes následky.

Ačkoliv v bohatších státech byla poliomyelitida eradikována již před několika generacemi, chudší státy tak šťastné dlouho nebyly. Ještě v 80. letech tak v Africe, Asii a Jižní Americe docházelo na stovky tisíc případů dětské obrny ročně. Ke konci 80. let ale rozsáhlé mezinárodní iniciativy zesílily své snahy o celoplošné očkování. A momentálně tak ročně dochází na pouhé stovky, nikoliv stovky tisíc případů.

Zrovna minulý týden tak Světová zdravotnická organizace prohlásila Afriku za prostou divokých kmenů polioviru, s tím, že očkovací kmeny zde ještě přežívají v počtu kolem 100 infikovaných lidí ročně. Skoro 70 let po Salkově a Sabinově vakcínách tak boj s dětskou obrnou ještě není vyhraný, ale už jsme mu jako civilizace velmi blízko.

Je tak nakonec zjevně, že se ve snaze o eradikaci poliovirů udělalo tolik práce - že si dnes již můžeme dovolit ten luxus obávat se mnohdy více vakcín než nemocí, proti nimž byly vyvinuty.