Věda včerejška je často technologií zítřka – letní seriál článků blogu MUDRstart proto připomene sérii lékařských „poprvé“, které psaly revoluční dějiny dnes již standardních zákroků. V prvním z nich s připomeneme první transplantaci srdce ve světě i v tehdejším Československu.

Transplantace srdce má i dnes pověst přehršle komplikované operace, při níž se „láme chleba“. Právem. Částečně za to však snad může i smutek spojený vždy s transplantační medicínou – byť darování orgánů podléhá nehodám a jiným nešťastným okolnostem, které se dílem náhody dějí každý den, stále musí v případě srdce jeden člověk zemřít, aby jiný mohl žít.

Bývaly však časy, kdy ještě transplantace srdce nebyla možná. Pacienti se selhávajícím srdcem proto byli odsouzeni čelit nevyhnutelnému. Změnil to až jihoafrický chirurg Christiaan Barnard, když provedl první transplantaci srdce v prosinci roku 1967.

Banální zákrok? 

K pochopení Barnardova úspěchu je třeba připomenout kontext dobové medicíny. Transplantace orgánů, ačkoliv byly předpovězeny již na počátku 20. století, byly stále něčím zcela novým. Teprve v roce 1954 došlo na první mezilidskou transplantaci orgánu jako takovou - stalo se tak, když lékaři v Bostonu transplantovali poprvé ledviny.

Výzkum srdeční transplantace byl tedy stále velmi čerstvý. Britský tým Donalda Longmora například teprve v roce 1963 získal rozpočet k tomu, aby mohl zahájit přípravný výzkum k srdeční transplantaci... skrze testy na modelových zvířatech. Řada špičkových lékařů se vizi transplantací smála, jiní bylo jenom skeptičtí.

Úspěšně vyjmout natolik komplexní orgán z těla jednoho pacienta, a zakomponovat jej funkční do těla jiného pacienta, to vypadalo jako sci-fi.

Barnard mezitím pracoval jako kardiochirurg během dlouhého pobytu v USA, kde získával i zkušenosti od dalšího průkopníka transplantačního výzkumu Normana Shumwaye. Po návratu do rodné země se však rozhodl se o takovou vizi přece jenom sám pokusit.

Tenkrát poprvé

Dnes působí transplantace orgánů zejména jako logistický a farmakologický oříšek – spočívající v tom, jaké srdce zajistit, a jak potlačit činnost imunity, aniž by zároveň bylo tělo vystaveno jiným problémům. V roce 1967 byla ale hlavním problémem stále především chirurgická stránka – tedy to, jak vlastně srdce extrahovat, přesunout do druhého těla. to celé aniž by zemřel příjemce, a aniž by přestalo fungovat samotné srdce.

Detailů, které bylo nutné ověřit praxí, byla myriáda. Jedním ze zásadních byla třeba nutnost zajištění okysličování krve po dobu operace - teprve v roce 1955 k tomuto použili chirurgové na Barnardově pozdějším působišti psí plíce. Úspěšně.

Další otázkou bylo, jak vést správně řez. Předešlé zákroky způsobily při extrakci darovanému srdci příliš velké škody. Barnard byl první, kdo přišel s inovativním vyjmutím bez přílišného poškození skrze vedení řezu mimo kritické oblasti.

Jeho pacientem byl Louis Washkansky, 54 let starý prodavač trpící vlivem diabetes selhávajícím srdcem. Dárkyní se stala mladá žena Denise Darvall, která se po srážce autem při přecházení silnice nacházela ve stavu mozkové smrti.

Zákrok trval pět hodin, přičemž nové tělo na transplantát reagovalo dobře. Operace se zdařila! Přesto má Barnardovo poprvé dnes nepříjemnou pachuť. Navzdory dobře provedené operaci totiž Washkansky o 18 dní později stejně zemřel – na zápal plic. Jeho tělo vlivem imunosupresiv nezbytných pro transplantaci nedovedlo s jinak banální infekcí bojovat.

Dlouhodobý úspěch

Velmi podobně vypadala řada další transplantátů v dalším roce. Barbardův experiment protrhl stavidla poznání, a všechny velké nemocnice se pokusily o vlastní transplantaci – ale velká většina z nich měla podobný scénář. Totéž platí i pro tehdejší Československo.

V tom provedl první transplantaci tým vedený Karolem Šiškou na 9. července 1968, a stalo se tak ve II. chirurgické klinice Lékařské fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě. Dnes lze tedy říct, že prvenství v rámci společného státu patří Slovákům. Bohužel, podobně jako u Barnarda, ani tento zákrok v součtu nedopadl dobře. Ačkoliv transplantace samotná se zdařila, pacientka zemřela nedlouho po operaci.

Po roce 1968 tak počet provedených transplantací opět prudce poklesl. Zpět na výsluní se transplantace vrátily až v průběhu 80. let, kdy dorazily efektivnější léky vyvinuté pro péči po samotném zákroku. Právě k jejich vývoji však Barnard pomohl vytyčit cestu.

První dlouhodobě úspěšná československá (a současně také první východoevropská) transplantace tak dorazila v roce 1984 – v pražském IKEMu bylo srdce transplantováno 44 let starému Josefu Divinovi. Dožil se s ním do roku 1997, kdy se mu však staly osudným ledviny. Jejich selhání bylo zřejmě zapříčiněno dlouhodobou zátěží organismu vlivem léčiv.

Vstříc zítřku

I dnes je tak v transplantační medicíně co dohánět. Nejnovějším výstřelkem jsou snahy o vývoj umělých orgánů. Mechanické orgány, které sice existují, ale slouží typicky jenom jako dočasné řešení při čekání na „skutečný“ transplantát.

V posledních letech však výrazně kupředu spěje kultivace tkání na základě výzkumu kmenových buněk a biotisku. První kultivované orgány již vznikly, ale zatím žádný ve velikosti nutné pro transplantaci lidem. Prasata či potkani se ale již podobné operace z výzkumných důvodů dočkaly.

Podobně jako v roce 1963 tak můžeme doufat, že první podobná transplantace lidem může být jenom několik let vzdálená. Odborníci doufají, že by snad první transplantace uměle kultivovaného orgánu mohla nastat do roku 2030. Velkou výhodou by byla nejenom možnost nečekat na ztrátu jiného člověka, ale i možnost vypěstovat orgán z pacientových vlastních buněk.

Tím by odpadlo rizikové podávání imunosupresiv a řady dalších léků, které mohou pacientovi ubírat roky života. Transplantační medicína, zahájená nejslavněji právě Christiaanem Barnardem, by tak konečně došla ke svému definitivnímu cíli.