Letní seriál MUDRstart o pohlavních chorobách pokračuje, tentokrát nemocí, která vyvolávala před třemi až čtyřmi dekádami doslova existenční obavy. Přesto ji dnes medicína úspěšně marginalizovala, a to ačkoliv úspěšné vyléčení je stále na míle daleko.

Epidemie, které jsme se mohli vyhnout

Vloni jsme si připomněli smutné výročí 40 let od okamžiku, kdy pobočka CDC v San Franciscu zaregistrovala případ Kena Horna – později označený za prvního pacienta s nemocí AIDS v USA. Nešlo o zcela úplného pacienta nula, virus HIV způsobující AIDS koloval tou dobou v populaci snad již kolem 20 let. Ale právě tímto okamžikem se z jeho šíření začala stávat skutečná epidemie.

HIV sám je retrovirus, jehož vniknutí do organismu způsobuje právě syndrom získané imunodeficience, čili AIDS. V těle napadá především CD4+ buňky, čili T-lymfocyty odpovědné za imunitní odezvu. A organismus postup viru poměrně dobře brzdí. Právě proto má AIDS také pomalý nástup, což paradoxně značně zhoršuje epidemickou situaci.

Infikovaný pacient může být dlouho bez symptomů, může virus dále nevědomky šířit, a jakákoliv snaha o kontrolování epidemie je tak o to horší. Krom sexuálního přenosu je však HIV přenosný také krví, stejně jako je přenosný z matky na plod. Absolutně puritánská společnost by tedy nakonec mohla čelit epidemii HIV také. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Samotný HIV každopádně tělo nezabíjí – to, že pod jeho tlakem kolabuje imunita, ale vystavuje organismus jiným patogenům, které jsou pacientům nakonec osudné. Populární označení "virus HIV" je nadbytečné, protože "V" ve zkratce je virus – ale psát jenom "HIV" zní zase prazvláštně. Podstatnější než nomenklatura je skutečnost, že epidemie HIV je při zpětném pohledu jednou z největších chyb péče o veřejné zdraví ve 20. století.

Rozhodně totiž platí, že globálnímu rozšíření HIV bylo možné zabránit.

Příliš pomalá reakce

Existence nové infekční choroby byla odhalena vědeckou veřejnosti již na konci roku 1981 (první studie o úmrtí byla v Gastroenterology publikována v prosinci tohoto roku). Termín AIDS, ještě bez známého původce choroby, byl navržen v létě 1982. A samotný virus HIV-1 byl identifikován v roce 1983. Reakce tehdejší americké administrativy (odkud epidemie započala) na tento vývoj byla však velmi pomalá. A problematické odhalování viru nic neusnadnilo.

AIDS byl v této fázi nahlížen primárně jako nemoc gayů, a dobová konzervativní vláda se k takovým věcem nerada příliš vyjadřovala. Prezident Ronald Reagan se tak poprvé (!) k epidemii AIDS veřejně vyjádřil až v roce 1985. Ačkoliv nechráněný sex skutečně byl na počátku motorem epidemie, vědomé přehlížení ze strany administrativy nejenže vedlo k dalšímu obtížně kontrolovanému šíření, ale nakonec zasáhlo všechny země světa.

Není asi překvapivé, že kolem původu HIV existuje celá řada konspiračních teorií. Ty ale v praxi nejsou vůbec potřeba – k šíření HIV nebyla nutná „laboratoř CIA“, ale plně postačilo vědomé přehlížení rizika HIV dobovou vládou. HIV příbuzné viry byly odhaleny u jiných primátů, a k jejich přenou na člověka postačila vcelku klasická zoonóza.

Rychloposuvem o tři dekády později se AIDS stal v součtu osudný skoro 35 milionům lidí a HIV sám je stále na výrazném postupu zejména v Africe, a dále pak jihovýchodní Asii a Rusku. Po vrcholu epidemie uprostřed 90. let se díky zlepšování antivirotik i díky rozšíření prevence (především skrze důraz na chráněný sex) podařilo šíření utlumit v Americe a Evropě. Ale spolu s tím mladší generace opět podceňuje vliv sexuální ochrany, a to zvyšuje i riziko opětovného výraznějšího šíření.

Lekce epidemie

Infekce HIV dnes však naštěstí již není tak velkým rizikem jako v 80. letech. Ačkoliv se nenaplnily optimistické vize z poloviny 80. let, které slibovaly možnost úplného vyléčení a/nebo vakcinace proti HIV, poměrně dobrého úspěchu dosáhly antivirotické koktejly. Schopnost HIV „schovat“ se uvnitř organismu a vydržet tu dlouho v nečinnosti totiž komplikuje jakékoliv snahy o úplné vyléčení – ale zároveň existuje alespoň možnost, jak viru komplikovat jeho vliv na organismus. Lidé s HIV tak můžou žít poměrně běžným životem, pokud tedy dostávají včas medikaci.

Došlo již i na jednotky případů úplného (co dnes alespoň víme) vyléčení HIV pacientů od přítomnosti viru. Tito lidé byli ale vyléčení pomocí transplantace kostní dřeně jaksi „omylem“. Procházeli totiž onkologickou léčbou proti nějakému typu nádorového onemocnění – a riziková léčba v jejich případě spočívala v transplantaci kostní dřeně. A když už byla dřeň transplantována, vzala se od dárce, který je přirozeně HIV viru rezistentní…

To ukazuje, že cesta ke kompletnímu vyléčení existuje, skrze transplantaci imunitní dřeně je však velmi riziková. Pokračují proto stále snahy o vývoj lepších antivirotik, anebo hledání alternativ. To první slibuje nyní vyvíjená látka Cabotegavir, která opět funguje na principu tzv. pre-expoziční profylaxe. Pre-expoziční profylaxe (PrEP) se zakládá na pravidelném užívání antiretrovirotik, které v těle zabrání uchycení a množení viru HIV.

Tím druhým je o něco kontroverznější genové inženýrství. Právě imunita vůči HIV byla důvodem, proč několik let nazpět čínský výzkumník Che Ťien-kchuej přistoupil k prvnímu genovému zásahu do nejméně několika vyvíjených dětí. Jeden či druhý rodič byl totiž HIV pozitivní, a cílem zásahu bylo indukovat imunitu při přenosu viru z matky na dítě. Zdali se to podařilo, není dnes známo – případ geneticky modifikovaných holčiček Anny a Lulu (později bylo odhaleno, že porozeno bylo i třetí dítě), vyvolal debatu zcela jiného ranku. Časem to však snad zjistíme.

HIV tu tak s námi bude ještě dlouhou dobu, a byť je vliv viru snad již natrvalo marginalizován, neměli bychom zapomínat na lekce, které světu medicíny i obecné společnosti udělil. Při pohledu na chaotickou reakci na šíření nového koronaviru v první polovině roku 2020 to totiž skoro vypadá, že mnohé lekce 80. let a HIV jakoby zůstaly poněkud pozapomenuty.